Umě­lec­ky ztvár­ně­ná před­sta­va in­ter­ne­to­vé­ho trola

Ano, ano, je to zby­teč­né, mů­že­te ří­kat. Proč se nad tím vů­bec rozčilovat?

Lid­ská sluš­nost pat­ří li­dem, kte­ří ji tvo­ří a ne těm, kte­ří ji vy­ža­du­jí či s ní kalkulují!

Však je to pře­ce jas­né! V zá­cvha­tu bo­je s člo­vě­kem (či tro­lem) ob­čas kaž­dý upus­tí ně­ja­ké vě­ci, kte­rých poz­dě­ji li­tu­je, ne­chtěl je vlast­ně ani ří­ci, ale už by­ly ře­če­ny. Ne­bo­jím se ani to­ho, že by se to ni­kdy ni­ko­mu ne­sta­lo, to mi při­jde sta­tis­tic­ky vel­mi ne­prav­dě­po­dob­né (na­ráž­ka na ty, o kte­rých bu­du psát za ma­lou chvilku).

Jak se však (pod­le mých in­ter­ne­to­vých zku­še­nos­tí) pro­je­vu­je ta­ko­vý trol, kte­rý mě sko­ro do­nu­tí „ChSMZ”?

Po­psal bych ho v ně­ko­li­ka bodech:

• Slo­va ja­ko vždy, všich­ni, ně­kdo a já po­měr­ně rád za­mě­ňu­je a tvo­ří si tím tak ar­gu­men­ty. Např. na vý­še na­psa­nou vě­tu, kdy­bych ne­byl os­tra­ži­tý a na­psal jsem pou­ze „sta­ne se to kaž­dé­mu”, ta­ko­vý trol by vy­ru­ko­val hned s „mně se to ne­sta­lo” — pří­pad­ně po­kud bych ně­kam na­psal, že se ně­co sta­lo straš­ně vý­ji­meč­ně, tro­lo­vi by se to pro­změ­nu sta­lo. Pro­to jsem si na­vy­kl psát ta­ko­vá „kvan­to­va­cí” slo­va kur­zí­vou — te­dy všich­ni, ni­kdo, ně­kdo a já — aby by­lo jas­né, že tím mys­lím všich­ni, ale ne­mys­lím všich­ni, ale pros­tě dr­ti­vá většina.
• In­ter­ne­to­vý trol je v zá­sa­dě sluš­ný člo­věk, po­kud ne­má chout­ky se há­dat. Po­té se cho­vá ja­ko hlu­pák. Pro­blém je, že in­ter­ne­to­vý trol se chce há­dat po­řád.
• Ta­to hloupost se pro­je­vu­je mzv. (mzv. je do­pl­něk k tzv., kdy tzv. zna­me­ná „tak­zva­ně” a mzv. zna­me­ná „mnouzva­ně”, da­lo by se to při­po­jit ke vzdá­le­né­mu bra­tran­ci IM(h)O)… te­dy  v mzv. ego­mu­ta­tis­mu, te­dy sta­vu, kdy z běž­né­ho roz­lo­že­ní osob v ho­vo­ru za­čne všem ko­lem ty­kat (aneb jak ří­ká Z. Po­hlre­ich — „můžu ti ty­kat, viď, pro­to­že tě pak můžu líp poslat…”).
• Ty­ká­ní do­pl­ňu­je na­pros­to ne­re­le­vant­ní­mi hláš­ka­mi ty­pu a cos dokázal/napsal/vyfotil/uvařil/… ty?, kte­ré po­prá­vu roz­či­lu­jí např. Jar­du Ko­ná­še. Jme­no­va­ný má na ta­ko­vé hláš­ky ře­še­ní: „Ok, ko­lik člán­ků jsi na­psal, ko­lik vi­deí na Stre­a­mu na­to­čils’ ty?” (vol­ná parafráze)
• Bra­vur­ně do­ká­že ohnout myš­len­ku a zpět­ným elas­tic­kým rá­zem (myš­len­ku si před­sta­vu­ji ja­ko gu­mo­vou tyč) se jí po­kou­ší na­mlá­tit pů­vod­ní­mu autoru.

Dě­le­ní trolů

Sa­mo­zřej­mě tro­ly lze roz­dě­lit do ně­ko­li­ka sku­pin; pro ty, kte­ří če­ka­jí, že tro­ly bu­du dě­lit se­ke­rou na no­hy, ru­ce, ro­hy, … tak ma­jí smůlu. 🙂

• Trol ob­čas­ný — ten­to je­di­nec se ve vel­ké vět­ši­ně (cca 90 % ča­su) cho­vá na­pros­to in­te­li­gent­ně a ja­ko sluš­ný, běž­ný je­di­nec. Ob­čas ho to však „trk­ne” a na chvi­ku pře­pne do re­ži­mu to­tál­ní­ho idi­o­ta. Vět­ši­nou ho to však br­zy pře­jde a kvů­li svým slo­vům se čas­to cí­tí špat­ně a poz­dě­ji se omlou­vá. Je to vlast­ně dis­ku­tu­jí­cí cho­le­rik (do té­to ka­te­go­rie se s do­vo­le­ním i za­řa­dím já).
• Trol ra­dost­ný — Ne­tro­lí čas­to, ale po­kud ano, tak ne pro­to, že by měl kom­plex, ale pros­tě pro­to, že ho to ba­ví. Je­ho cí­lem ne­ní zís­kat dovednost/informaci/data/…, ale vlézt do dis­ku­ze a po­kud je tam vhod­né pod­hou­bí, za­ú­to­čit a uží­vat si, jak se dis­ku­ze vy­vi­ne — čas­to pak už bez vlast­ní­ho dal­ší­ho při­spě­ní do tématu.
• Trol ra­dost­ný nut­ka­vý — Mír­ná „nad­stav­ba” vý­še uve­de­né­ho, ten­to má však na­roz­díl od již po­psa­né­ho pro­blém s nutká­ním ne­u­stá­le tro­lit. Ne­dě­lá to te­dy vlast­ně rád, i když mu to v dů­sled­ku ra­dost dě­lá — je to ja­ko dro­ga, po­kud ne­ní, je to špat­né, po­kud je, má­te chvil­ku klid.
• Trol nut­ka­vý — asi nej­čas­tě­ji se vy­sky­tu­jí­cí, vel­mi sil­ně pů­so­bí­cí trol, kte­rý svo­ji „prá­ci” ne­dě­lá pro zá­ba­vu, ale pros­tě pro­to, že ta­ko­vý „již je”. Čas­to se vy­vi­ne z Tro­la ra­dost­né­ho nut­ka­vé­ho po­té, co pro­hra­je svůj boj s nutká­ním nad radostností.
• Trol (bez pří­vlast­ku) — nej­hor­ší va­ri­a­ta, ta­ko­vý člo­věk je pros­tě bl­bec a dě­lá to z čis­té­ho pře­svěd­če­ní či blí­že ne­zná­mých důvodů.

A teď si před­stav­te, že všich­ni ti­to li­dé ži­jí na­pros­to skry­tě a bez ja­ké­ko­liv léč­by me­zi ná­mi, vol­ně se po­hy­bu­jí, učí na­še dě­ti, ří­dí na­še au­to­bu­sy, mač­ka­jí čudle v ja­der­ných elek­trár­nách. Pře­mýš­lím pak už jen, jest­li se mám na tom­to krás­ném svě­tě bát či nikoliv.