Kdo to jsou ti li­dé, kte­ří ne­u­mí uva­žo­vat lo­gic­ky? Mů­že­te si ří­ci, že na tom nic špat­né­ho ne­ní — ně­kdo má rád tu svo­ji bez­peč­nou zó­nu^[1]ně­kdo to­mu tref­ně ří­ká uli­tu, ze kte­ré prak­tic­ky ne­vy­str­ku­je růž­ky (ne­bo to, co mu ros­te na hla­vě). Je však ta­ko­vá zó­na do­o­prvdy „bez­peč­ná”? Ne­ní to prá­vě naopak?

Lo­gi­ka je sta­rá ja­ko ci­vi­li­za­ce sa­ma; ne vždy se jí sa­mo­zřej­mě ří­ka­lo lo­gi­ka^[2]viz Wi­ki­pe­die [EN], nicmé­ně o vzta­zích pří­čin a ná­sled­ků lid­stvo pře­mýš­lí od ne­pa­mě­ti. Ať už je to o vzta­hu tře­ba bouř­ky, ohně, smr­ti a po­dob­ně. I z těch­to pr­vot­ních pří­čin moh­la vznik­nout různá pří­rod­ní ná­bo­žen­ství (či kul­ty, jak bychom je po­psa­li nej­spí­še dnes) — a to je na­pros­to v po­řád­ku. Pr­vot­ní li­dé po­tře­bo­va­li ně­ja­kou „po­moc”, aby po­cho­pi­li, co se ko­lem nich děje.

Spo­leč­ně s tím, jak se vy­ví­je­la lid­ská spo­leč­nost, se vy­ví­je­la i ná­bo­žen­ství, stá­va­la se slo­ži­těj­ší­mi, mo­rál­ně pro­vá­za­něj­ší­mi s lid­ský­mi zku­še­nost­mi. A sa­mo­zřej­mě tam, kde je ná­bo­žen­ství (ne­bo kult, sek­ta…), tam jsou i ex­tre­mis­té^[3]ti jsou tak ně­jak u vše­ho, sa­mo­zřej­mě. Ne­chci, aby to ta­dy vy­pa­da­lo, že si uta­hu­ji z ná­bo­žen­ství — to vů­bec ne, ale mu­sím si „pou­táh­nout” z ně­kte­rých fa­na­ti­ků (či fun­da­men­ta­lis­tů^[4]to jsou li­dé, kte­ří si vy­klá­da­jí po­svát­né tex­ty do­slov­ně a be­rou je ja­ko nej­vyš­ší zá­ko­ny ), kte­ří i tak­to na po­čát­ku 21. sto­le­tí ži­jí a pro­du­ku­jí myš­len­ky, kte­ré pak po­sí­la­jí na Fa­ce­book a dal­ší média.

A nejsou to jen ná­bo­žen­ští ex­tré­mis­té, jsou to i ex­tré­mis­té ty­pu kon­spi­rač­ních te­o­re­ti­ků^[5]kur­zí­vou pí­ši, pro­to­že to jsou spí­še kon­spi­rač­ní hy­po­te­ti­ci, kdy­by to by­ly te­o­rie, sa­mo­zřej­mě by to pak ne­by­la ani kon­spi­ra­ce. Těch je v na­šich ze­mích obec­ně řá­do­vě ví­ce, než v ji­ných; nej­spí­še za to mů­že vy­so­ká mí­ra ate­is­mu (kul­tur­ně da­ná, ať už vli­vem pr­vo­re­pub­li­ko­vých osví­ce­n­ců tak vli­vem nor­ma­li­zač­ních snah bě­hem dob ne až tak dáv­no mi­nu­lých). Tam, kde „ne­ní Bůh”, tam „jsou po­vě­ry” — li­dé pros­tě po­tře­b­jí du­chov­no, ve své pod­sta­tě je jed­no ja­ké, hlav­ně, aby to je­din­ce naplňovalo.

Co ma­jí však kon­spi­ra­ti­ci a fa­na­ti­ci spo­leč­né­ho, to je na­pros­tá ab­sen­ce lo­gi­ky; re­spek­ti­ve oni se o lo­gi­ku sna­ží, ale na­mís­to to­ho, aby po­u­ži­li „mám pro­blém => lo­gi­ka => můžu mít ale­spoň ně­ja­ké ře­še­ní”, spí­še mi při­jde plat­ný vztah „mám pro­blém => ohnu lo­gi­ku, pro­to­že je nut­no mít ja­ké­ko­liv ře­še­ní => mám 100% ře­še­ní”. Pro­to ex­tré­mis­té — vě­ci dě­la­jí „do extrému”.

A prá­vě ti­to li­dé mě ne­sku­teč­ně, ale ne­sku­teč­ně vy­tá­če­jí. Ať už jsou to tvr­ze­ní ty­pu na svě­tě ne­e­xis­tu­je glo­bál­ní otep­lo­vá­ní, pro­to­že ve měs­tě, kde ži­ji, je zi­ma, tak stav, kdy se např. kre­a­ci­o­nis­té sna­ží o po­u­ži­tí lo­gi­ky, pří­pad­ně pí­ší „ja­ko­že­vě­dec­kým” způ­so­bem (tzn. po­u­ží­va­jí od­ka­zy na li­te­ra­tu­ru, dě­la­jí po­ku­sy atp.), jen­že tře­ba u oněch od­ka­zů si vzá­jem­ně od­ka­zu­jí své po­ma­te­né ča­so­pi­sy, u po­ku­sů ne­ní vů­bec jas­né, jak fun­gu­jí (te­dy ne­spl­ňu­jí zá­klad­ní kri­té­ria vě­dec­ké­ho ex­pe­ri­men­tu) a dal­ší hlouposti. Pro­blém je v tom, že slab­ší my­sl snad­no pod­leh­ne zdá­ní, že se jed­ná o smys­lu­pl­ný text — pře­ce jen jsou tam od­ka­zy na li­te­ra­tu­ru, je tam ex­pe­ri­ment, mu­sí to být pak pravda.

Ta­ko­ví li­dé jsou schop­ni ří­ci, že evo­lu­ce je jen te­o­rie na­pří­klad. Tvr­ze­ní o 5 slo­vech a dvě­ma z to­ho při­tom ne­ro­zu­mí. Dost dob­ré skóre 🙂

Jen­že po­lož­me si otáz­ku: Má ce­nu se s ta­ko­vý­mi lid­mi vů­bec přít? Ne­mys­lím je vů­bec ne­ře­šit, ale jít s ni­mi pří­mo do kon­flik­tu? Např. Bill Nye čas­to ve­řej­ně po­řá­dá růz­né před­náš­ky, kam si zve po­ma­ten­ce ja­kým je tře­ba Ken Ham a sna­ží se ve­řej­nos­ti uká­zat, že on (te­dy Bill Nye) je ten, co má prav­du. Má to však smy­sl? Ve­řej­ně tak tře­ba po­ma­ten­ci do­sta­nou kre­dit. Do­sta­nou pří­le­ži­tost mlu­vit ve­řej­ně — ať už v mé­di­ích či podobně.

Sa­mo­ze­řjmě po­kud při­jmu za fakt, že ži­je­me ve svo­bod­né spo­leč­nos­ti (ale­spoň tro­chu), tak ja­ká­ko­liv for­ma me­di­ál­ní cen­zu­ry je ohav­ná. Jen­že jak na to, te­dy? Co s ta­ko­vý­mi lid­mi dě­lat? Jak se jim postavit?