Do­po­ru­ču­ji vám pro­vést in­spek­ci zbra­ně tím­to způ­so­bem, ale­spoň zby­de ví­ce sluš­ných lidí

Dneš­ní člá­nek jsem vlast­ně ani ne­chtěl psát, ani jsem ne­tu­šil, že ho bu­du psát. Ale pak se člo­věk bě­hem ně­ko­li­ka ho­din do­zví dvě „bom­by” a pros­tě mu­sí to na­psat. Proč se chci však vě­no­vat to­mu, co je na­psá­no v ti­tul­ku — te­dy li­dem, kte­ří si ne­vá­ží to­ho, co mají?

Pro­to­že mě ti­to li­dé fakt ne­st­ku­teč­ně štvou, do­kon­ce tak, že se mi z nich troš­ku fakt i ně­kdy chce zvra­cet. Že si li­dé stě­žu­jí ne­u­stá­le, na všech­no a na všech­ny, to je sta­rý zná­mý fakt. Lid­stvo se asi jen tak ne­změ­ní a tak ně­jak mi při­jde, že to k ži­vo­tu pat­ří; tím, že si stě­žu­je­me a že jsme věč­ně s ně­čím ne­spo­ko­je­ni, to nás ja­ko ci­vi­li­za­ci ne­u­stá­le po­sou­vá dá­le. Bez to­ho, aniž bychom mě­li nutká­ní si po­mo­ci od prá­ce, by ne­vznik­ly stro­je, bez to­ho, abychom se chtě­li za­chrá­nit od smr­ti se­žrá­ním lvem, by ne­vznil­ky prv­ní zbra­ně a tak podobně.

Jen­že všech­no má ně­ja­ké své hra­ni­ce. Stě­žo­vat si je nor­mál­ní, to jsme si řek­li, ale stě­žo­vat si na vě­ci, kte­ré stě­žo­vá­ní si mož­ná ani ne­za­slou­ží? Li­dé jsou hlou­pí, zma­ni­pu­lo­va­ní a rych­le jsou schop­ni od­sou­dit ně­co či ně­ko­ho, aniž by mě­li do­sta­tek vstup­ních in­for­ma­cí. Ce­lý člá­nek píšu troš­ku v afek­tu, pro­to­že jsem fakt na­štván^[1]troš­ku sluš­nos­ti ne­uško­dí…; vče­ra jsem se do­zvě­děl (resp. dnes rá­no), že mi tra­gic­ky umře­la ka­ma­rád­ka^[2]pro zvě­dav­ce viz člá­nek v no­vi­nách , tak se chci ji­né ka­ma­rád­ky ze­ptat na pár in­for­ma­cí a do­zvím se od ní, že ne­dáv­no té­to ka­ma­rád­ce umře­la sest­ra, též mo­je ka­ma­rád­ka. Ja­ko fakt ve­se­lé rá­no dnes.

Nicmé­ně s tím nic ne­u­dě­lám, ať to mů­že být tra­gic­ké se­be­ví­ce, ale co mě ne­sku­teč­ně nas..lo, tak ja­ké ko­men­tá­ře ne­chá­va­jí li­dé u té no­vi­no­vé zprá­vy — však si to pře­čtě­te: Ur­či­tě za to mů­že al­ko­hol, by­la to fet­ka, psa­la SMS, te­le­fo­no­va­la… sa­mé před­sud­ky. Mys­lím si, že kaž­dý o tom VÍ NAPROSTÉ HO..O, ni­kdo (krom ní a ři­di­če ná­kla­ďá­ku) u to­ho ne­byl, aby ře­kl, jak to do­o­prav­dy by­lo. Sa­mo­zřej­mě se mů­že uká­zat, že to tak by­lo — nicmé­ně nej­spí­še je na vi­ně to, že pros­tě usnula.

Jsem ne­smír­ně do­žra­nej, jak se li­di cho­va­jí, co jsou schop­ni ří­kat a ješ­tě se u to­ho při­blble tle­mit, ja­ko by to by­la nej­vět­ší pr.el na svě­tě. To­hle je po­pr­vé, co se mi při psa­ní fakt chce do­o­prav­dy zvra­cet, abych tak fakt na­pl­nil ná­zvo­vou pod­sta­tu blo­gu, chce se mi fakt blejt, když vi­dím, ja­kej hye­nis­mus jste schop­ni, vá­žě­ní, vy­mys­let, ja­ký kre­té­ni jste.

A proč se člá­nek jme­nu­je tak, jak se jme­nu­je? Ani ne­vím… Nej­spí­še pro­to, že ta­ko­ví li­dé si ne­vá­ží zdra­ví, ži­vo­ta, to­ho, že ma­jí přá­te­le a že ži­jí v do­ce­la fajn světě.