(Se svo­le­ním au­to­ra, Lukáš Ro­zu­mek)

Dlou­ho (ja­ko­že fakt dlou­ho, cca dva roky), jsem roz­jí­mal, ja­kou vtisk­nout svou di­gi­tál­ní sto­pu ohled­ně le­toš­ních vo­leb, ve kte­rých „jde o všech­no” (už za­se, recyk­la­ce je po­třeb­ná), a po kte­rých bu­de­me smě­řo­vat buď na zá­pad ne­bo na vý­chod, což je tak moc spros­tá lež, že jsou kvů­li ní vy­ko­pa­ný pří­ko­py me­zi lid­ma ja­ko ni­kdy před­tím. No, ně­kdy asi jo, ve vál­kách a to­ta­li­tách, ale za svo­bo­dy ne­by­ly takhle vy­ko­pa­ný ni­kdy. Je to stej­ně hlou­pá lež, ja­ko­že když vy­hra­je ta Lep­šíStra­na, pů­jdou na­ši sy­no­vé do vál­ky. Je to krav­ská zkrat­ka, kte­rá má ako­rát vy­stra­šit. Sle­do­vat před vol­ba­ma po­li­ti­ku je ne­vděč­ná ro­le. Když se člo­věk dí­vá na všech­ny ty skvě­lý, hod­ný, se­ri­óz­ní, usta­ra­ný a usmě­va­vý slu­žeb­ní­ky ve­řej­nos­ti, ne­ní zrov­na jed­no­du­chý ro­ze­znat, kdo z nich je vět­ší kurva.

Na­ko­nec jsem se roz­ho­dl ne­u­dě­lat ší­le­nej ela­bo­rát o ne­pl­ně­ní sli­bů, vy­mlou­vá­ní se na vál­ku, při­jí­má­ní a vzá­pě­tí od­mí­tá­ní Gre­en de­a­lu, ma­fii, ší­ře­ní fa­leš­ných di­le­mat, pro­dá­vá­ní stra­chu, in­ves­ti­ce do kam­pe­li­ček za úrok dvě stov­ky a roz­krá­dá­ní El­do­rá­da mís­to oprav­do­vé obra­ny­schop­nos­ti pro­ti po­sra­ný­mu Rus­ku. Ne. Z obou stran ba­ri­ká­dy to­ho všich­ni má­me pl­ný ry­pá­ky. Ně­ko­ho vy­stra­ši­la stra­na A, pro­to­že stra­na B jsou za­sran­ci. Ně­ko­ho vy­stra­ši­la stra­na B, pro­to­že stra­na A jsou za­sran­ci. Nechť. Ta­ko­vý ko­men­tá­ře, se­zna­my, ela­bo­rá­ty a kon­vo­lu­ty umí udě­lat kaž­dej. Kdeja­ký ma­lý sr­díč­ko, sub­jek­tiv­ně osla­vu­jí­cí svou ob­lí­be­nou stra­nu X a pohrdající/nenávidící dru­hou stra­nou Y. Ži­je­me do­bu, v níž kdekdo tvr­dí, ne­bo to­mu do­kon­ce fakt vě­ří, že nej­víc a nej­krás­ně­ji smr­dí je­ho hov­no, že to je­ho je hov­nem ze všech ho­ven nej­vět­ším, nej­hez­čím a nej­dů­le­ži­těj­ším. Ako­rát je to furt hov­no. Což sa­mo­zřej­mě pla­tí i pro ten bor­del na mým pro­fi­lu, kte­rej už má­te před­po­klá­dám všich­ni zti­še­nej. To­mu ro­zu­mím, ne­mít to ja­ko ar­chiv, zti­šil bych si to asi taky.

Jen­že já bych teď rad­ši, kdy­by se do blá­ta ve­řej­ný­ho pro­sto­ru otisklo ně­co, co v něm sko­ro ne­za­zní­vá. Při dá­ve­ní se vlast­ním egem, vlast­ně­ní Je­di­né­Prav­dy za­po­mí­ná­me (schvál­ně, mi při­jde… o to hůř), že ji­ní li­di ma­jí prá­vo na ná­zor ta­ky. Že nejsme v pet­řín­ským zr­ca­dlo­vým blu­diš­ti, kde ko­lem nás jsou je­nom od­ra­zy nás sa­mot­ných, byť tře­ba kap­ku de­for­mo­va­ný. Že na­še bi­tí v prsa „och, já vás všech­ny ochrá­ním, pro­to­že vím co a jak a vi­dím jas­nou vi­zi” jsou de­bil­ní, fa­na­tic­ký a je­ho­vis­tic­ký před­sta­vy ma­lých srdíček.

Ne­souzním s před­sta­vou, že tu má­me to­ta­li­tu. Ne­má­me, má­me tu na­o­pak čím dál vět­ší anar­chis­tic­kej ryb­ník, na kte­rým se nej­líp pla­ve pi­rá­tům vše­ho dru­hu (s ma­lým p). Ne­souzním (za­tím, ten pro­gres tu v ev­rop­ským kon­tex­tu bo­hu­žel je) ani s tím, že tu ne­ní svo­bo­da slo­va. Mů­že­me si ří­kat co chce­me, ako­rát nás ni­kdo ne­po­slou­chá a všem těm, co mů­žou oprav­du ně­co změ­nit, jsme u pr­de­le. Ako­rát před vol­ba­ma nám ma­za­li med ko­lem hu­by a teď už ne­dě­la­jí ani to — ome­zi­li se na stra­še­ní. Kde je do­ba před­vo­leb­ních baget a gu­lášů, kru­ci­nál…? Ve své šir­ší bub­li­ně sle­du­ju — jak to na­zvat nej­líp — ně­co ja­ko dal­ší for­mu stád­nos­ti. Má­te ne­po­pu­lár­ní ná­zor? Rad­ši o tom dr­ží­te hu­bu. Ne asi pro­to, že by vás vy­ho­di­li z prá­ce, ale spíš pro­to, aby z vás kdekdo ne­dě­lal idi­o­ta. Ne kaž­dej to usto­jí. Abys­te se ne­mu­se­li zpo­ví­dat před lid­ma, kte­ří Vlast­ní­Je­di­nouPrav­du a být za­tla­če­ní do ja­kési de­fen­zi­vy pro­to, že si ně­co mys­lí­te. Je vlast­ně sko­ro jed­no, co kon­krét­ně si mys­lí­te ne­bo čí lís­tek tam hod­lá­te ho­dit. Tu dru­hou stra­nu to vět­ši­nou stej­ně ne­za­jí­má, co si mys­lí­te a co jste zač, to si do­mys­le­li sa­mi na zá­kla­dě ně­ja­kých ná­le­pek. Je na­pros­to ne­chut­ný množ­ství li­dí, co to haj­pu­jou až na hra­ni­ci hys­te­rie. Ne, ne­ní to ty­pic­ký cho­vá­ní jen pro jed­nu stra­nu, vy­strč­te tu hla­vu z pr­de­le, pro­sím pěk­ně. Sám jsem se víc­krát při­sti­hl, že už se mi ani ne­chtě­lo s ně­kým re­ál­ně a věc­ně dis­ku­to­vat (po­vět­ši­nou s omla­di­nou, ale vě­ko­vej klíč v tom ur­či­tě ne­hle­dej­me) a měl jsem na ja­zy­ku už je­nom vě­tu: „Vy­pa­dá to, že ses v prv­ním roč­ní­ku gen­der stu­dií sta­la ex­pert­kou na ma­ďar­skou vni­t­rostát­ní po­li­ti­ku, ale po­slyš… kdy sis na­po­sle­dy po­řád­ně umy­la pi­ču?”. Ok, to­hle měl být ha­ha hi­hi bon­mot a gen­de­ro­vej klíč v tom ne­hle­dej­me už vů­bec, ale oprav­du osob­ně znám člo­vě­ka, kte­rej vám si­ce vy­jme­nu­je sto vě­cí, ve kte­rých Vik­tor Or­bán kur­ví de­mo­kra­cii, ale ne­ní si jis­tej, kte­ráž­to ‑ešť je ma­ďar­ským hlav­ním měs­tem. A ta­ko­vá in­te­lek­tu­ál­ní pla­chost je mi vždyc­ky straš­ně moc lí­to, pří­mo kos­mic­ky. Když vi­dím člo­vě­ka, kterak sto­jí z po­sled­ních sil na špič­kách a na­ku­ku­je přes plot in­te­li­gen­ce. Už se ce­lej tře­se, do­stá­vá kře­če do lýtek a oba ví­me jak to v brz­ké do­bě do­pad­ne. Ale za­tím­co on se mod­lí, aby se­bou se­kl co nej­poz­dě­ji a zvlá­dl tam aspoň ně­co od­kou­kat — já si na­o­pak pře­ju opak, je­li­kož ta je­ho sna­ha je ne­smír­ně po­ni­žu­jí­cí a já ne­mám ve zvy­ku být zby­teč­ně kru­tej. Bu­diž to dů­ka­zem, že vy­ko­pa­ný pří­ko­py nás pru­dí všech­ny a už aby by­lo po vol­bách. Chtě­lo by to zas vy­hrát ně­ja­ký mi­s­trov­ství svě­ta, ať jsou li­di spo­lu zas kámoši.

Tak­že:

- Ne­mu­sí­te ke své vol­bě au­to­ma­tic­ky do­dá­vat „pro­to­že…”, ne­mu­sí­te se za ni sty­dět, vy­mlou­vat, ne­bo omlou­vat. Svo­bo­da a de­mo­kra­cie zna­me­ná, že kaž­dej má­me prá­vo na svo­bo­du svě­do­mí, z če­hož ply­ne, že i kdy­bys­me ze své vol­by my sa­mi mě­li to svě­do­mí špat­ný, po­řád je to vý­hrad­ně na­še věc. Pří­pad­ná otáz­ka „proč?” je na té dru­hé dis­ku­tu­jí­cí stra­ně. Po­kud ji do­sta­ne­te, vy­u­žij­te ji a „pro­to­že…” od­po­věz­te. Buď­te od­váž­ní. Je to mož­nost k za­ko­pá­vá­ní pří­ko­pů, což se nám ve­li­ce br­zo mů­že ho­dit. Kdo ji vy­u­žít mů­že, ale ne­u­dě­lá to, je zba­bě­lec a darebák.

- Po­kud kvů­li své vol­bě při­chá­zí­te o přá­te­le, při­chá­zej­te o ně dál — žád­ní přá­te­lé to ne­by­li. Po­kud se člo­věk chce ob­klo­po­vat vý­hrad­ně od­ra­za­ma sa­ma se­be, ať si stoup­ne me­zi zr­ca­dla. Po­kud chce být ujiš­ťo­ván o vlast­ní prav­dě a ne­o­myl­nos­ti, ať hra­je sám se se­bou ša­chy. Po­kud chce na­mís­to hle­dá­ní prav­dy za­ží­vat svět s jed­no­du­chý­ma pra­vi­dla­ma, ať si kou­pí ta­ma­go­či. Ne­má žád­nej smy­sl s ta­ko­vým tvo­rem kon­ver­zo­vat o svo­bo­dě, on je­jí prin­cip v ži­vo­tě ne­po­cho­pí. Přá­tel­ství ne­ní po­sta­ve­ný ani na tom, že se ně­kte­rým té­ma­tům pro jis­to­tu vy­hý­bá­te — o přá­te­le ne­při­jde­te, ani když se o těch té­ma­tech ba­ví­te. Přá­tel­ství sto­jí za víc a ne­ztros­ko­tá na po­ku­sech ně­ja­kých ku­rev po­sta­vit li­di pro­ti so­bě a zů­stat dí­ky to­mu u ko­ry­ta. No a po­kud ztros­ko­tá, tak jste si do­teď lha­li a ztrá­tou ta­ko­vý­ho člo­vě­ka má­te na sr­díč­ku o ká­men míň.

- Nejste na svě­tě sa­mi. Ani nejste uni­ver­zál­ním no­si­čem svět­la. Va­še před­sta­va svě­ta ne­ní ta je­di­ná správ­ná. Na­o­pak, je oprav­du vel­ká prav­dě­po­dob­nost, že je myl­ná, ko­kot­ská, ome­ze­ná a po­vrch­ní. Ano, ta tvo­je. Jo, tvo­je ta­ky. Správ­ně, i o to­bě mlu­vím. A ta mo­je nej­spíš ta­ky. Ak­cep­tuj­te to. Ne­pře­mýš­lej­te tak­to jen o ostat­ních li­dech, to umí kaž­dý děc­ko. Po­suň­te se z pu­ber­ty. „A já jsem na tom jak?” bu­de od­teď va­še kaž­do­den­ní otáz­ka před usnu­tím. A po­kud jste si svou od­po­vě­dí ně­jak ex­tra jis­tí, mů­že­te se spo­leh­nout na to, že je špat­ná. Ne­o­če­ká­vej­te re­spekt vů­či va­šim ctě­ným ná­zo­reč­kům, po­kud ho sa­mi ne­u­mí­te dát.

- Ne­vol­te srd­cem. Mys­le­te hla­vou. Až moc pro­blé­mů na­še­ho svě­ta způ­so­bi­li li­di s ušlech­ti­lý­ma mo­ti­va­ma, ale ko­gni­tiv­ní­ma funk­ce­ma na srač­ku. Má­lo­kdo sám se­be po­klá­dá za hlu­pá­ka ne­bo hajz­la. A ni­kdo si sám o so­bě ne­mys­lí, že dě­lá špat­ný vol­by. Být dob­rým a usmě­va­vým člo­vě­kem sa­mo o so­bě ne­zna­me­ná žád­nou zá­ru­ku správ­ný­ho roz­ho­do­vá­ní. Je­di­nou oprav­do­vou zá­ru­kou je ne­u­stá­lý na­pl­ňo­vá­ní vý­zna­mu „Ho­mo sa­pi­ens sapiens”.

- Ta­hle ze­mě ne­ní je­nom pro mla­dý, chyt­rý, krás­ný, štíh­lý, úspěš­ný, pra­cha­tý, absti­nen­ty a zdra­vý li­di. Je i pro chudý a hloupý dů­chod­ce bez zu­bů, co chlas­ta­jí Bra­ní­ček z pet­ky a za ce­lej ži­vot ne­vy­táh­li pa­ty ze svý­ho dvor­ku s kej­ha­jí­cí­ma husa­ma. Na­pros­to kaž­dej má prá­vo, aby ně­kdo mlu­vil je­ho jmé­nem. Ji­nak to ne­ní žád­ná de­mo­kra­cie, ale kus hov­na. Opač­ný pře­mýš­le­ní kon­čí vla­ka­ma do Osvě­ti­mi. Já osob­ně jsem vždyc­ky na stra­ně těch chudých a sla­bých. Ne snad pro­to, že by si to ně­jak za­slou­ži­li a chu­do­ba z nich dě­la­la kva­lit­ní li­di — ve­li­ce čas­to je to ban­da ome­ze­ných ubo­žá­ků. Jsem na je­jich stra­ně pro­to, že nejsou bo­ha­tí a moc­ní. To jsou čas­to ome­ze­ní ubo­žá­ci ta­ky, ale ne­mu­se­li by. Ti ma­jí totiž da­le­ko víc mož­nos­tí být du­cha­pl­ní a moud­ří, ale úpl­ně stej­ně čas­to nejsou. Ty nej­vět­ší bor­de­ly v dě­ji­nách lid­stva ni­kdy ne­ob­sta­ral zahov­ně­nej trou­ba, co si ne­pe­re mon­tér­ky, ale pře­chyt­ra­lá ver­bež, co se po­kou­ší opra­vit svět (ne­bo­li pře­tvo­řit ho jak se mu to ho­dí, pro­to­že je to po­sra­nej psychopat).

- I když se vám zdá, že je ně­kdo vy­patla­ná pi­ča a vy­klá­dá hroz­ný hov­na, stej­ně se s ním bav­te. Ne ja­ko s de­bi­lem, ne po­vý­še­ně, ne ja­ko Vlast­ní­k­Prav­dy. Ty nej­vět­ší hov­na po­sled­ní do­by se tý­ka­ly co­vi­du a Ruska/Ukrajiny, ale zná­me i plo­cho­zem­ce a li­di s alo­ba­lem na hla­vě. Když by­lo u Ho­do­ša tor­ná­do, pro­lít­la éte­rem in­for­ma­ce, že ho způ­so­bi­la ame­ric­ká stí­hač­ka, co tam­tu­dy le­tě­la. A ví­te co? Já z to­ho mám pr­del ta­ky. Ta­ky se dr­žím za hla­vu, co li­di všech­no ne­vy­mys­lí. Po­kud se ale bu­de­me dr­žet otáz­ky „proč?”, mů­že­me se i v ta­ko­vých pří­pa­dech k ně­če­mu do­pra­co­vat. Od­po­věď „pro­to­že je z trollí líh­ně” je krás­ná a jed­no­du­chá po­hád­ka pro jed­no­du­chý dě­ti. Opusť­te po­hád­ky. Svět je slo­ži­tej a jed­no­du­chý a lí­bi­vý od­po­vě­di jsou bl­bost. Se­re vás po­pu­lis­mus? Vý­bor­ně, v tom pří­pa­dě si od­po­ví­dej­te slo­ži­tě­ji, než tím prv­ním, co se za­ma­ne a je hned na očích. Tře­ba se tak do­zví­te, že tihle li­di vě­ří hov­nům, pro­to­že je na­sral sys­tém. Pro­to­že to­mu sys­té­mu už ne­vě­ří. Pro­to­že by mu tře­ba rá­di vě­ři­li, ale v ce­lým je­jich okre­se ne­ní je­di­nej zu­bař a práš­ky na chřip­ku. Dal­ší lí­bi­vá a jed­no­du­chá po­hád­ka je pro­hlá­sit je za svi­ně a tvá­řit se, ja­ko­že tu nejsou. Dát jim ra­du, ať jdou víc pra­co­vat a vez­mou si dva sve­t­ry. A tím je na­hnat do ná­ru­če ješ­tě da­le­ko vět­ších zmr­dů, než si v na­ší sou­čas­nos­ti vů­bec umí­me před­sta­vit. Nutká­ní k lid­sko-cen­t­ris­mu se zvy­šu­je ve chví­li, kdy ten jed­not­li­vec za­ží­vá ně­co, co ho ohro­žu­je. A jakmi­le pře­sta­nou fun­go­vat všech­ny ty ma­lý pro­ce­sy a jis­to­ty, na­pří­klad do­stup­ný práš­ky na chřip­ku, vy­stra­še­ní li­di jsou hor­ší než ov­ce. Ov­ce se aspoň ne­sna­ží po­kou­sat ty dal­ší ov­ce, bě­ží­cí ve­d­le. Že člo­věk jo, to moc pěk­ně vi­dí­me zrov­na v dneš­ní do­bě. O dost slo­ži­těj­ší mož­nost je za­pra­co­vat na funkč­ním sys­té­mu, kte­rej jim ne­bu­de blít na hla­vy. Va­ruj­te se jed­no­du­chých od­po­vě­dí a hra­bě­cích rad. Jste so­ci­pa­ti a li­di jsou vám u pr­de­le? Ne­má­te po­tře­bu zkou­šet cho­dit v bo­tách ně­ko­ho ji­ný­ho, abys­te k ně­mu cí­ti­li em­pa­tii? Tak jo, nechť. V tom pří­pa­dě to udě­lej­te pre­ven­tiv­ně z pu­du se­bezá­cho­vy — bu­dou to přes­ně tihle li­di, co vás po­vě­sí na kan­de­lá­br, po­kud se za­se sta­ne ně­ja­kej ce­lo­spo­le­čen­skej bor­del. Je ve va­šem zájmu, aby se to ne­sta­lo. Pak to si­ce bu­de je­jich vi­na, ale to vám už moc nepomůže.

- Když vi­dí­te svi­ni, vy­ser­te se na „no jó, jen­že tam­ten je ta­ky svi­ně”. Svi­ně je svi­ně. Kaž­dej zvlášť. Ni­kdo ho k to­mu ne­nu­til a i kdy­by se sna­žil je­nom ko­pí­ro­vat ji­nou svi­ni, aby ne­ztra­til kon­takt s ko­ry­tem, furt je to je­ho vi­na. Dů­sled­ně uka­zuj­te na svi­ně prs­tem. Pro­bo­ha, hlav­ně ni­ko­ho ne­a­do­ruj­te a ne­po­klá­dej­te ho za svý­ho ochrán­ce. Ne­do­mní­vej­te se, že je na správ­né stra­ně, že je to váš ká­moš, člo­věk z li­du, a když ne­zvlá­dl z té­to ze­mě už dáv­no udě­lat ráj na ze­mi, tak to pře­ce ne­ní ne­ní je­ho vi­na. Mů­že za to pří­ro­da, Bůh, pro­zře­tel­nost, ná­ho­da, vo­li­či, vesmír, opo­zi­ce… Se­rou na vás. Já ja­ko chá­pu, že ochrán­ce po­tře­bu­je­te, pro­to­že ji­nak bu­de­te za­ží­vat exis­tenč­ní ne­jis­to­tu a nic ne­bu­de dá­vat smy­sl. Tak­že jste si ně­ko­ho po­ci­to­vě vy­bra­li, cvrk­li si z ně­ho do ga­tí a po­sta­vi­li ho na pie­destal, ko­lem kte­rý­ho pra­vi­del­ně za­pa­lu­je­te von­ný svíč­ky. Ať už jste si vy­bra­li ko­ho­ko­liv, vy­bra­li jste si špat­ně. Za­se. Nejste v dě­ji­nách lid­stva ani prv­ní, ani po­sled­ní li­di, kte­rým se ně­kdo vy­sral na hla­vu. To ale ne­ní dů­vod to opa­ko­vat a být mů­ra, do­ne­ko­neč­na lí­ta­jí­cí k žá­rov­ce. Va­še sr­díč­ko­vý smaj­lí­ky na fej­síč­ku si ti li­di ne­za­slou­ží. Při­pus­tit si to­hle je těž­ký, ale vy to zvlád­ne­te. Cel­ko­vej po­čet po­li­ti­ků, co to s vá­ma mys­lí dob­ře, je nu­la. Cel­ko­vej po­čet li­dí, co ma­jí ně­ja­kou vi­zi, je ta­ky nu­la. Te­da vy­jma vi­ze „bu­du mít moc a sba­lím na ni spous­tu ku­rev a vy­šňu­pu hro­ma­du kok­su”. Jo, tam­ten ču­rák ta­ky. No a o tam­tom se ani ne­bu­du ba­vit. Tak ne­buď­te na­iv­ní ko­ko­ti, ne­bo vám pro­dám Karlštejn!

- Opusť­te před­sta­vu, že jde o ko­nec svě­ta, pře­děl epo­ch a je po­tře­ba emi­gro­vat. V pra­xi se sta­ne to, že si v ne­dě­li pro­hlíd­ne­me fi­nál­ní vo­leb­ní vý­sled­ky, ně­kdo z nás se na­se­re hned, ně­kdo ji­nej se na­se­re poz­dě­ji, kdo se ne­na­se­re vů­bec, tak je hlu­pák — a v pon­dě­lí za­se hy­jé do kol­ben­ky. Pa­tos a men­tál­ní ob­ra­zy re­ků se zdvi­že­ným me­čem, z po­sled­ních sil nás chrá­ní­cích před At­ti­lou, je krásnej na trolle­ní a na­sí­rá­ní. Po­kud ovlá­dá váš ži­vot, za­uva­žuj­te nad změ­nou mind­se­tu ne­bo hospitalizací.

By­la to do­ce­la dlou­há vir­tu­ál­ní sto­pa, co­pak o to. Tak šťast­nou ru­ku. Nechť ta­to ze­mě vzkvé­tá — aby ti zmr­di mě­li i na­dá­le co krást. Ta­to (a ja­ká­ko­li ji­ná) ze­mě vždyc­ky vzkvé­ta­la je­di­ně po­li­ti­kům na­vzdo­ry, ne dí­ky nim.